Už je to doopravdy
O stěhování je rozhodnuto, teď už si to jenom připustit.
Byla jedna hodina, seděl jsem v restauraci, čekal na jídlo. Najednou mi došlo, že už všechno vím. Už vím, který stěhováky si chci vybrat, už vím, co se bude stěhovat, už vím, kdy se chci stěhovat. Věděl jsem to už v devět ráno, věděl jsem to už včera, když jsme s Ludmilou koukali do velkého nástěnného kalendáře.1 Věděl jsem to, ale pořád jsem odkládal to skutečné rozhodnutí, ten moment, kdy už je to doopravdy.
A protože jídlo pořád ještě nepřicházelo, popadl jsem mobil a napsal krátký email stěhovákům, že jdeme do toho.
A pak jsem se strašně rozplakal.
Jako jo, přiznávám, že jsem emocionálně na dně od té doby, co jsem se někdy před třema týdny probudil v sedm ráno v newyorském hotelu a přečetl si zprávy, že umřela Petruška. Ale stejně mě zaskočila ta vlna, sevřelo mě uvědomění si, že jedna velká, grandiózní etapa končí a že nikdo neví, co vlastně začíná.
Že jsem čtrnáct let — nejdýl ve svým životě — v jednom městě, v jednom bytě. A už nebudu. Že přestřihnu všechno, co jsem tu budoval. Že vrhnu děti do víru jazyka, který má vír, víru i výra. Do prostředí, které — co si budeme povídat — se k dětem moc hezky nechová.
Pak mi přinesli polívku a já tam seděl s napuchlým obličejem a snažil se tvářit, že mám alergii nebo co. A vracely se mi momenty, jak jsme to rozhodnutí se vrátit pekli. Jak se nám zdálo, že je nedopečené — počkejme ještě chvíli, na tohle, na tamto, ještě je moc brzy, možná příští rok. Jak se nám zdálo, že je přepečené — ten vhodný čas jsme prošvihli, měli jsme se odstěhovat loni, teď už se nikdy vrátit nemůžeme!
Ty hody mincí. V roce 2020: Jestli zase vyhraje Trump, tak se stěhujeme okamžitě! Teď v zimě: Jestli vyhraje Babiš, tak zůstáváme navždy! Ale pořád to byl jenom takový étos, a najednou vyplňuju papíry pro stěhováky:
Knihy: $5,000
Hudební nástroje: $1,000
Lego: $500
Finální destinace: Praha, ulice neznámá.
Po předchozím boji se stěhováky Sanelo2 jsem zavolal ještě firmě Rainier a poměrně rychle se s nimi dohodl na video callu. Lehce jsem zakroužil bytem a po patnácti minutách mi řekli, že to vidí na 400 kubických stop. Sanelu jsem posílal deset videí, detailní popisy, trvalo mi to tři dny, a nakonec mi to sečetli, světe div se, na úplně stejných 400 kubických stop za v podstatě stejnou cenu. Tak jsem vzal Rainier, komunikovalo se s nima líp.3
Přesné datum domluvíme až zítra. Možná to stihneme ještě v červnu. Však to není těžké, to se jenom knížky dají do krabic, krabice do palet, palety do kontejneru, kontejnery na loď siréna lodní zvonec — —
mlč ten smutek já už znám
Takový obří celoroční kalendář, co se pověsí nebo nalepí na zeď, je super věc na plánování. Já jsem to nevěděl, ale Ludmila mi to vysvětlila, a od tý doby na to nedám dopustit.
O tom už jsem psal. Ukázal jsem jim přes telefon náš byt a trefil je šlak, donutili mě pak všechno podrobně natočit:
Doporučil mi je bývalý spolužák, který žije podobný příběh jako já, jenom je trochu napřed. Po patnácti letech v USA se zpátky do ČR přestěhoval předloni.